Setkávám se s tímto druhem lidí ve své koučovací praxi, možná je máte i ve svém okolí. Jsou strašlivě nespokojení a někdy až nešťastní ve své práci, ale z nějakého důvodu ji po léta nemění.
Když se s nimi bavíte blíž, zjistíte, že se třeba občas podívají na nějaké inzeráty nebo narazí jinde na zajímavou nabídku, ale nikdy nereagují. Proč?
Z deníku kouče: Co nás vede k nečinnosti
Hodně mě to zajímá, na první pohled se to zdá jako úplný nesmysl, že? Když s takovým člověkem vedete chvilku rozhovor, často dojdete k závěru, že prostě jen přemýšlí příliš dopředu. Už u čtení inzerátu si představuje možná rizika a nevýhody, které z práce plynou, i když v textu samozřejmě uvedeny nejsou. Dovede vymyslet tisíc důvodů, proč daná pozice pro něj není. Znáte ve svém okolí někoho takového? Měla jsem dokonce klientku, která se bála i otevřít inzertní portál.
Jediné, co se v takové situaci dá dělat, je doporučit brát věci krok za krokem. Pokud jen odpovím na inzerát, k ničemu se přece nezavazuji, ne? Výběrové řízení je dobrovolná záležitost, kterou mohu kdykoli ukončit. Je samozřejmě optimální o tom druhou stranu informovat, ale dokonce jí ani nemusím vysvětlovat důvody. Mám jedno životní pravidlo, a to zní, že informace jsou moc. Reálné informace, založené na zkušenosti, mají hodnotu. Vlastní imaginace, představy, domněnky o tom, jaké to tam asi je, valnou cenu nemají. A náš mozek obecně nemá rád změny a snaží se nás před nimi chránit. Dost často i v náš vlastní neprospěch.
Krok za krokem
Takže pokud se bojím změny práce, mám tendence malovat si nejčernější scénáře, zkusím na to jít krok po kroku: Odpovím na inzerát? Buď mě pozvou nebo ne, nic neriskuji. Žádné další kroky nepromýšlím, jen čekám, co udělá protistrana. Pozvou mě na pohovor? OK, zajdu se tam podívat a zjistím, jestli se mi pozice, prostředí, podmínky i šéf líbí a nebo ne.
Zeptám se na vše, co mě zajímá, co je pro mé rozhodnutí důležité. Když narazím na něco, co pro mě v tu chvíli není přijatelné (na základě podložených informací, ne domněnek) můžu pozici s klidným srdcem odmítnout. A nebo mě třeba odmítnou oni a opět, udělal jsem, co bylo v mých silách, nevyšlo to. Nemusím se mučit představami.
A pokud jsem prošel všemi koly výběrového řízení a dostal nabídku, AŽ TEĎ je čas na rozhodování se, zda chci tuto změnu udělat a nebo ne. Až teď mám všechny informace, které pro kvalifikované rozhodnutí potřebuji. Samozřejmě že ani toto nezaručí, že mě případně v novém působišti nečeká nějaké nepříjemné překvapení, ale v životě máme přece jen dvě jistoty, smrt a daně. A pokud jsem v současném působišti opravdu už třeba léta nešťastný, možná i trocha toho rizika vyváží dlouhodobou nespokojenost.
Proč je pohovor stresující záležitost?
Chápu, že pro spoustu lidí je procházení výběrovým řízením obrovsky stresující a energicky náročný proces. Mám ale vážné podezření, že je to právě proto, že do něj už od začátku investují příliš mnoho energie formou domněnek a vymýšlení všelijakých scénářů. Vyčerpává je tedy ne proces samotný, ale to, co si do něj sami vkládají z vlastní hlavy.
Když budu celou věc brát takto krok za krokem, není tam, co by mě mělo vyčerpávat a působit stres. Nic přece nemůžu ztratit. Přinejhorším to bude stejné, jako bych na inzerát vůbec neodpověděl.
A pracovní pohovor? Když k němu budu přistupovat jako k rovnocenné (obchodní) diskuzi dvou stran, z nichž mají obě co nabídnout, přece také není, proč se nervovat. Na pohovoru jde stejně tak o to, jestli mě firma přesvědčí, že k nim chci nastoupit, jako o to, jestli já je přesvědčím, že oni chtějí mě.
Možná z nějakého důvodu nedojde k uzavření obchodu (pracovní smlouvy), to ale nic nevypovídá o kvalitě produktu (tj. mě – nelíbí se mi označovat člověka za produkt, ale v případě pracovního poměru opravdu prodáváme náš čas a znalosti za mzdu). Možná byla špatná cena, něco jiného bylo ve slevě, nebo má manažerův strýček podobný sortiment, důvodů může být fůra a velkou část z nich se nikdy nedozvím.
Zkusme si životní šance a možnosti o něco méně cenzurovat takhle dopředu, bez znalosti všech faktů.
Podobné principy působí trable i se seznamováním (hlavně po internetu), o tom ale až někdy příště.
Pokud vás článek Z deníku kouče zaujal a máte chuť si přečíst více, moje další postřehy najdete buď na mém koučovacím blogu nebo na Seznam.cz.
