Tak včera byl zase Mikuláš. Rozebírali jsme s pár přáteli, jaké mají na tuto tradici osobní vzpomínky. Spousta z nich si vybavila zásadní trauma, které utrpěli, když na ně jako na malé usmrkance vybafli čtyři (nebo i více) dvoumetroví chlapi v superděsivých maskách a jak takovou věc svým dětem nikdy udělat nechtěli. Proto tuhle tradici ve svém vlastním rodinném životě úplně vynechali.
Sladkosti prostě děti najdou za oknem. Nevím, jestli to ale není trochu škoda, protože jak říká Terry Pratchett: Trochu upřímného děsu tvoří magii dětství 😀.
U nás doma jsme to řešili jinak. Když byli synovec s neteří malí, za čerta a Mikuláše jsem se převlékala já a moje matka (tj. babička dětí). Chce to sice více úsilí, přece jen musíte vyrobit masky a před dětmi utajit celé přípravy, ale pak máte situaci pod kontrolou. Děti dobře znáte a víte, co si můžete a nemůžete dovolit.
Nehrozí tedy, že čerti, posilněni z předchozích návštěv v jiných domácnostech nějakým ostřejším nápojem více, než je zdrávo, vezmou svoji roli příliš vážně a děs, který v dítěti vyvolají, bude něco, co budete doma řešit ještě měsíce po Vánocích.
A k tomu jako bonus posílíte rodinnou pospolitost, kreativně se vyřádíte při výrobě masek, a ještě k tomu si zahrajete divadlo a to má jak známo až terapeutické účinky. Ne nadarmo dnes mají takovou popularitu různé kurzy improvizace.
A vytvoříte krásné vzpomínky nejen Vám, ale i mladším členům domácnosti. I po letech budou všichni rádi vzpomínat, jak babička skákala jako čert po židlích, až se z toho druhý den nemohla hnout.
